Bill Callahan je rapper. Dobře, ne opravdu, ale KindAsorta. Slyšel jsem o panu Callahanovi z mého muže ve Stranger Dance (což jsem nedávno blogrolloval, protože je to výjimečný web), který si vybral „Někdy si přeji, abychom byli orla“ jako jedno z 20 nejlepších alb z roku 2009. Spousta jeho tipů byla ty, které jsem také kopal – i když mezi jeho seznamem a mým – například AC Newman, Passion Pit, Madlib, Yeah Yeahs. A odpustím mu za zahrnutí Ashera Rotha. (Dotaz: Pokud již máte 20 alb, plus spoustu čestných zmínek, co není v tom nejlepším?) Takže, na základě síly jeho seznamu a jeho minulých recenzí, šel jsem a nabral toto album z mého Oblíbený místní obchod s nahrávkami.
Vždycky jsem si myslel, že Callahan je Country-Folker, a myslím, že je svým způsobem, ale ve skutečnosti se to opravdu nezkouší ani nezpívá. Mluví bohatým hlasem s občasným sklonem a melodií a filozoficky voskuje o svém světě. Jeho písně mají nejasné, krásné myšlenky jako: „Jsem dítě, na které se navíjíte/já nahlédnuti oknem pryč,“ a „Snil jsem, že to byl sen, že jsi byl pryč/probudil jsem se a cítil jsem se tak roztrhaný realitou/láskou je Král zvířat/a když má hlad, musí zabít k jídlu. “ Hudebně je album jemné a provokativní, aniž by bylo extrémně složité. K dispozici je kytara a violoncello, všechny měkké nástroje, které zvyšují náladu, aniž by se rozptylovaly od vážně intonovaných přemýšlení a přežvýkání člověka. A pak je tu „vyvolání ratiocinace“, což je nápomocný s neproniknutelným názvem, který je, musím přiznat, docela zatraceně v pohodě.
Nemohu říci, že album je bezchybné. Callahan je mnohem přesvědčivější, když je hudba za ním pozitivní, například na „Eid Ma Clack Shaw“ a „Vítr a holubice“ a jeho singulární dodávka může být občas soporická, ale na celém albu je celé album Mnohem více o náladě než melodii a zdůrazňuje lyrický obsah nad sóly na kytaru nebo rozšířené hudební interludes.
Stejně jako hodně dobrého hip hopu.
Podívej, řekl jsem ti, že je to rapper.
Eid ma clack shaw